Formanova Čáslav

Rozhovor s Martinem Horským

Martin Horský se narodil v roce 1976 v Kutné Hoře. SZeŠ Čáslavi ukončil v roce 1994. Poté, co se zde usadil se svojí rodinou, se začal aktivně zapojovat ve veřejném prostoru jako trenér oddílu juda a následně v komunální politice – ve sportovní komisi. S nynějším panem starostou založili spolek Čáslav pro všechny, v současné době zastává funkci místostarosty.

K loňským Vánocům dostal pozdrav od svého svěřence mistra Evropy a světa Adama Kopeckého: „Ahoj Martine, ty jsi mi jako první dal příležitost podívat se na větší turnaje jako je Budapešť, Varšava, Koroška... Objížděl jsi se mnou turnaje, věnoval se mi – můj rozvoj jsi nejvíce ovlivnil ty – a moc si toho vážím. Adam“

 

Martine, zdá se, že sport je tvoje celoživotní náplň. Jaká byla tvoje sportovní cesta?

Odmalička lyžuji; zažívám nádherný pocit v carvingovém oblouku nebo když se ve vysoké rychlosti s nadšením vrhám do volného terénu mezi skály a stromy. Vždy jsem dobře běhal, skákal, měl jsem rád atletiku. Vedle karate jsem zkoušel kickbox, thai box, smíšené bojové umění. Moc mě baví lezectví, vysokohorská turistika – na horách jsem blíž k nebi a šťastnější. Před dvěma lety jsem s přáteli stanul na vrcholu Mont Blancu. Byla to naprostá pecka. Právě i proto, že jsem si při výstupu sáhl skoro až na své dno. Příležitostně prolézám všechny jeskyně a doly, zbožňuji adrenalinové sporty – včetně toho neuvěřitelného pocitu zalehlé silniční motorky.

To je dost široký sportovní záběr.

Věnoval jsem se také westernovému jezdectví s mým krásným strakatým koněm, jmenoval se Megret Dandy Dream. Bylo to nádherné období. Ale neměl jsem pro něj dostatek času, právě díky své životní lásce judu.

Proč právě judo?

Judo je komplexní sport. Je pohybově rozmanité a sportovní příprava musí být všestranná –složená z mnoha disciplín. Nemám rád všednost a ustrnutí. V judu zažívám stále nové podněty, pořád se učím. Zdaleka nejde jen o fyzickou stránku, ale zejména o duševní rozvoj. Má „bílá láska“ mě učí vstávat po každém pádu –a to doslova. Judo je ohromná dřina. Ostrý trénink končí stavem, který je blízký sebezničení, bez tohoto pocitu bych odcházel z tělocvičny nespokojený. Dobré pochopení principu a systému juda vychovává v jedinci bojovníka – s respektem a úctou k sobě, k přátelům, zároveň i k soupeřům.

Kdy ses potkal s tímto sportem poprvé?

V 10ti letech jsem kráčel po chodbě ZŠ Kamenná Stezka a uviděl náborový leták na judo. Dodnes si ten pocit pamatuji. Vůbec jsem netušil, co je judo, ale přesně jsem věděl, že tohle chci. Úpolový sport jsem měl v krvi díky svému dědečkovi, který byl olympionikem v řeckořímském zápase. Na nábor v Kutné Hoře (v roce 1986) přišlo dvě stě dětí. Nakonec jsem v oddíle z těch osmdesáti, co vybrali, postupem času zůstal sám. Byl jsem v osmé třídě ZŠ, bylo mi 13 let a měli jsme tři tréninky týdně. Připadalo mi to málo – a tak jsem sám sobě naordinoval týdně tréninků dvanáct. Trénoval jsem dvoufázově, šest dní v týdnu, tak jsem byl naprosto spokojený.

To je opravdu velká síla, která tě k judu přivedla. Obdivuhodná vytrvalost a nadšení. Co považuješ za vrchol své sportovní kariéry?

V roce 1993 jsem byl dorosteneckým národním reprezentantem. Dařilo se mi umísťovat se na medailových pozicích, jak v tuzemsku – tak v zahraničí. Přesto to pro mě byl rok poslední. Bylo mi sedmnáct a měl jsem pocit, že mi patří svět. Mladý kluk, který ještě potřeboval lekci pokory. Ta přišla hned na mistrovství České republiky, kde jsem byl favoritem – ale naprosto neskromným. V jednom zápase jsem podcenil neznámého závodníka a tzv. jsem upadl. To mi zastavilo cestu ke zlatu a mohl jsem bojovat pouze o bronz. Ten jsem získal. Druhá událost se stala během přípravy na mistrovství Evropy. Zranil jsem si ošklivě koleno. Ale moje paličatost mi nedovolila účast na mistrovství vzdát. V zápase s rakouským závodníkem mi zraněné koleno povolilo a šel jsem k zemi. Odjížděl jsem naštvaný s devátým místem.

 Přišel zlom v tvé sportovní kariéře?

Ten zásadní moment se stal až v září 1994, kdy mi kluboví trenéři oznámili, že končí a předávají mi oddíl. Teď vím, že jsem to neměl přijmout. Ale upřednostnil jsem tým před svou závodní kariérou, stal se ze mě trenér, dříve než nastal správný čas. Ale každá mince má svůj rub a líc. Díky tomu všemu jsem dnes trenér těch nejúžasnějších dětí v našem krásném městě. Věci se dějí tak jak mají.

Jak trénujete, kolik máte oddílů? Jak to všechno probíhá?

V čáslavském klubu je nyní aktuálně sedm tréninkových skupin, celkový počet představuje asi dvě stě aktivních členů. Největší tréninkové zatížení mají dorostenci, kteří trénují v objemu 9ti tréninkových jednotek týdně, z toho 3x dvoufázově a 2x v podobě regenerace. Tréninkové zatížení se mění dle přípravného či závodního období.

V čem spočívá tvoje práce?

Přímo v Čáslavi jsem hlavní trenér oddílu a mentor nyní již mých odchovanců, kteří mi výrazně trenérsky pomáhají s mladšími ročníky. Moc rád trénuji malé děti, ale specializuji se zejména na starší žáky a dorost. Jsem také profesionální trenér Českého svazu juda s přiděleným Sportovním střediskem, které je umístěné právě k nám do Čáslavi. Zastávám post předsedy Krajského svazu juda Středočeského kraje, kde ze své pozice zabezpečuji s realizačním týmem chod kraje, ale také vedu s trenérkou Lucií Chytrou krajskou reprezentaci.

Každý den vstávám lehce po páté ráno. Jdu na trénink s dětmi, nebo do práce na radnici. Z kanceláře přijíždím rovnou na tréninky, po trénincích pravidelně pracuji z domova a končím kolem půlnoci. Drtivou většinu víkendů jsem na závodech nebo soustředěních. Dovolená mi jen tak tak pokryje všechna soustředění, která většinou i sám pořádám. Volno anebo klasická dovolená do mého harmonogramu nepatří. Nestěžuji si, je to má volba.

Jak prožíváš se svými svěřenci úspěchy? Kdo jsou tvým nejlepšími žáky?

Tak jako dokážu být v určitých situacích klidný, tak jindy naprosto podlehnu emocím. Každý zápas svého svěřence prožívám. Někdy přicházejí tak dojemné chvíle, že se neubráním slzám. Velmi těžce nesu ztrátu dlouhodobě vedeného svěřence, nebo jeho neúspěchy – nejen na žíněnce, ale i v životě. Jsme spolu každý den, a tak je vazba silná. Vždy jsem chtěl mít hodně dětí a tohle je vlastně splnění mého snu.

Prvním odchovancem předaným do národní reprezentace byl můj syn Matěj Horský, na něj navázal Martin Šedivý a následně Andrea Prausová. Do Čáslavi přivezli ale i další děvčata a chlapci mnoho medailí. Loni jich bylo 5 z mistrovství republiky a první místo v celoroční soutěži oddílů Polabské ligy.

Co považuješ v současné době za nejlepší trenérských úspěch, na kterém ses podílel?

Adam Kopecký. Všiml jsem si ho na jednom krajském soustředění a byl jsem si hned jistý, že z něj bude šampion. Adam je neskutečně cílevědomý, pokorný a skvělý kluk. Vybírali jsme pro něj vysoce ceněné soutěže a kempy, aby se tam otrkal a upozornil na sebe. Povedlo se. Adam startoval na „A“ turnaji a hned bodoval. Tento rok vyhrál Mistra Evropy a vzápětí přidal i Mistra Světa, to jsem prostě štěstím brečel. Na mezinárodním kempu v Nymburce jsem si kdysi všiml u závodníka z Ázerbájdžánu nového provedení korejské kata gurumy. Věděl jsem, že přesně tohle Adamovi sedne. Následně jsme to pilovali. Dnes to je Adamova silná zbraň. Adam se v prosinci připravoval v Japonsku a v lednu ho čeká příprava v Koreji.

Každý člověk zažívá v životě určité zlomy, dá se říct, že stojí na „osudové“ křižovatce a jeho život se mění. Mnohdy ty předěly nebývají dobrovolné. V tvém případě tě zraněné koleno „nepustilo“ k vítězství, tvoji trenéři náhle „opustili“ oddíl – a ty jsi byl postaven před rozhodnutí dát přednost sobě nebo družstvu; takových momentů by každý z nás mohl z vlastní zkušenosti vzpomenout určitě několik.

Někdy se mi zdá, že do určitého věku žijeme – dalo by se říci – nevědomě, prostě děláme, co nás napadne, někdy taky blbosti, a vůbec neuvažujeme o smyslu svého chování. I já jsem žil velmi spontánně a nepřemýšlel jsem o životě s nadhledem. Ale tyhle proměny přicházely a já jsem čím dál víc cítil, že jsem taky součást kolektivu a cokoli, co dělám, iniciuji; to, jak se chovám, vyvolává nějaké reakce a že za vše cítím daleko větší zodpovědnost.

Tomu dobře rozumím. Když se ohlédnu já za svým životem, vidím období, kdy jsem dělala hlouposti, ale ta doba byla patrně užitečná k tomu, abych pochopila, že mohu vidět sebe a svět jinak. Možná to máš podobně. Teď jsi v roli místostarosty. To je důležitá pozice ve veřejném životě; pro město jsi, když použiji sportovní slovník, jedním z lídrů týmu.

Ano, to byl a také je velký zlom v mém životě. Začal jsem si uvědomovat, jak důležité je hrát i ve veřejném životě fér, že nikdo za nás neudělá z města bezproblémové místo, v kterém se všichni budou mít dobře. Že je potřeba vstoupit do veřejného života, nesedět doma a nadávat. Že je potřeba zajímat se o společný život, dobře spravovat majetek, být transparentní, otevřený... Nejde to samo a nejde to jednoduše. Lidi se zlobí, když se něco nepovede. Někdy se zlobí právem, ale nikdo není neomylný – jindy se zlobí, protože nemají úplné informace o podstatě problému.

Lekce, které ti judo udělilo, teď to myslím samozřejmě s lehkou nadsázkou, z tebe vytvořily obětavého a aktivního hráče, nejen na tatami, ale i týmového spoluhráče.

Ano, bez lidí kolem to nejde – to je taky důvod proč bych rád poděkoval všem kolegům a blízkým z mých realizačních týmů, své rodině za pomoc, podporu a také trpělivost. Bez nich bych nic takového nezvládl a nedokázal. Dnes za mě vede řadu tréninků i Matěj, samozřejmě si uvědomuji, že se ve svých 19ti letech musí stále učit, ale ten dar má daný – to je to, s čím se musíte narodit; jako i já jsem „dostal“ úpol od svého dědečka. A tohle jsem si taky uvědomil. Že svým dětem předáváme své talenty, ale i město, zemi – a oni pokračují dál a dál.

Kam, Martine, kráčíš?

Kdysi jsem si myslel, že po mně musí zůstat obrovské dílo, třeba továrna – osobní monument. Ale stavby se často stávají zbořeništi bez duše. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že mou „továrnou“ jsou mé judistické děti. Předávání pochodně, kterou mi na určitý, vymezený čas svěřili zase moji trenéři.

Na radnici jsem se za první rok naučil, že „moc“ nabízí dvě možnosti. Buď se jí necháte opájet a začnete hrát představení „one man show“ bez sebereflexe, anebo si uvědomíte, že je dar, prostřednictvím něhož lze realizovat nejen své myšlenky, ale především odborníků v jednotlivých oborech, ve prospěch našeho města. Musíte přijmout odpovědnost za každé rozhodnutí, které uděláte s vědomím, že nikdy se nelze zavděčit všem – a vy jste se rozhodli ve prospěch většiny.

Jaké jsou teď priority?

Čekají nás zásadní rekonstrukce na Valech, ve vnitroblocích, v parcích a přístupu k zeleni všeobecně. Musíme zajistit masivnější výstavbu bytů a k nim napojené infrastruktury a v neposlední řadě – zachování nemocnice. Mám pocit, že mnoho občanů si neuvědomuje, jak obrovská je problematika s doměřením poplatků za ukládání odpadu na skládku, tato kauza přesahuje rámec našeho města. Neuvádím zde výčet klasické údržby, která je přirozenou součástí každodenní péče o veřejný prostor. Příjem finančních prostředků je omezený, proto je potřeba velmi dobře zvažovat další provozně ztrátové stavby, které zatěžují městský rozpočet nejen provozní ztrátou, ale také následnou údržbou. Hledáme a vytváříme další zdroje příjmů. Nejsou to kroky, které lze vidět hned, ale mají systematický vývoj, jehož výsledky se projeví v následných měsících, rocích.

Co by sis přál do nového roku 2020?

Mám neskromné přání. Opravdu bych si přál, abychom se mohli všichni stát týmovými hráči a hráli poctivě v dresu města Čáslav. Myslím, že lze komunikovat a domlouvat se v klidu, bez agrese, bez podrazů, nacházet společná řešení.

 

Rozhovor zaznamenala Kamila Ženatá